Hudba: Petr Zábranský
Text: Eduard Bass
Když jsem se ženil, měla moje paní
Dcerušku od prvního manžela
Můj otec mohl oči nechat na ní
A zakoukal se do ní docel
A protože byl ještě statným vdovcem
Nehledal dlouho pro svou touhu rým
Nezdržoval se žádným citoslovcem
Oženil se a stal se zetěm mým
Ta láska je prý jako kvítí
Jež od pravěku kvetlo již
Však co dovede natropiti
To někdy sotva pochopíš
Ukáži vám tu na příkladě daném
Co roztočí se náhle koleček
Já stal se svého otce řádným tchánem
A byl jsem tak svůj vlastní dědeček
Má dcera byla rázem mojí matkou
A sama sobě vnučkou maličkou
V mé ženě našel otec tchýni sladkou
Však já byl ženat s vlastní babičkou
Ta láska je prý jako hvězda
Jež věčně září do žití
Však člověku se někdy nezdá
Co všechno může ztropiti
Však já i otec, každý v jednom roce
Jsme kluka měli a s ním trampot víc
Můj vlastní syn byl švagrem mého otce
Následkem toho byl můj vlastní strýc
A otcův syn se přitom stal mým vnukem
Když já byl vlastně táty jeho tchán
Však já se taky bratrem stal s tím klukem
Když oběma nám stejný otec dán
Ta láska je prý síla tvůrčí
Jež zázraků dá na kopy
Však ať mi někdo předem určí
Co všechno ještě natropí
To jedno vidím, bůh mi přitom svědek
Že je to všechno zatrolená věc
Že já jsem teď svůj potomek i předek
Že jsem svůj pravnuk i svůj praotec
Čím víc se zabývám tím rodokmenem
Tím míň s ním můžu býti kvit
Tím víc je nás a do bídy se ženem
Vždyť tohle všechno nejde uživit
Ta láska je prý drahý kámen
A všechny mámí jeho třpyt
Však já už nad tím dělám ámen
Líp bude jít se utopit!